V listopadu 2006 nám řekla oční lékařka,že je náš syn Tomáš slepý, jelikož prodělal srdeční zástavu a otok mozku. Nevěřila jsem tomu, protože se na mě, občas na vteřinu, podíval. Na rehabilitaci mi terapeutka dala kontakt na středisko rané péče, které jsem kontaktovala a domluvila se na termínu vyšetření formou hry.Už jen informace, že je vyšetření formou hry mě potěšilo. Jít na vyšetření v podobě umělého spánku bylo pro mne noční můrou.

Přístup zaměstnanců střediska k nám byl příjemný. Syna, který reagoval na všechny v okolí pláčem, si tety ze střediska velmi rychle svojí profesionalitou získaly.

Středisko nám nabídlo,že 1x měsíčně za synem přijedou, přivezou nové hračky a různé pomůcky na stimulaci zraku a jemnou motoriku, a budou se synovi asi hodinu i více věnovat v domácím prostředí. Toto jistě každá maminka postiženého dítěte ocení, protože nemusí dojíždět s dítětem do neznámého prostředí.

Tomáškovi byly necelé 4 roky a měl kombinované postižení, takže nám středisko mohlo nabídnout péči do synových 7 let.

Když k nám přijela teta ze střediska poprvé ,byla jsem překvapená,jak na ni syn úžasně reagoval. Nabídla nám půjčení hraček do další konzultace a pokud jsem potřebovala poradit, kam syna umístit do školky, tak co nejdříve poslala kontakty. Následovaly další rady např. kde zakoupit speciální hračky,jak si vyrobit různé pomůcky. Zkrátka je jich ochota byla úžasná.

V roce 2007 jsme absolvovali kurz se střediskem pro rodiny a děti,na který dodnes ráda vzpomínám. Zde jsme se naučili, jak k dítěti přistupovat, pokud má problém se zrakem. Jak se orientují děti v prostoru a jak jim vylepšit prostor doma, aby jejich pohyb po bytě byl jednodušší. Na kurz jsme se dostali i díky sponzorskému daru z nadace Světluška, které zorganizovalo středisko rané péče pro každou rodinu.

Přínos této péče byl pro syna obrovský. Asi po čtvrt roce, kdy nás teta navštěvovala a po procvičování doporučených rad, si začal hrát s hračkami v rámci svých možností. Pro Tomáška to byl velký posun, protože do té doby jen seděl a koukal do prázdna.

Jediné co bych ocenila, kdyby teta jezdila častěji. Dítě lépe spolupracuje s někým, koho vidí více. Také by mi nevadilo, kdybychom mohli spolupracovat se střediskem třeba do synových 10 let. Informace o nových způsobech práce se zrakově postiženými, není lehké získat a středisko jde ve svém vývoji pořád dopředu. Za vše co pro tyto děti dělají jim patří velký dík.

S pozdravem maminka Tomáška